Sbohem lásko

1. Ač bylo ^Cmně i ^Fjí tak ^Gšestnáct ^Clet ^{F G},
zeleným ^Cúdolím ^Amijsem si ji ^D7ved', ^G7
Cbyla krásná, to ^C7vím, a já měl ^Fstrach, jak ^Fmiříct,
když na řa^Csách slzu ^G7má velkou jako ^Chrách. ^{F C}

R: ^C7Sbohem, ^Flásko, nech mě ^Dmijít, nech mě ^Emijít, bude ^Amiklid,
žádnej ^Dmipláč už nespra^G7ví ty mý ^Cnohy toula^C7vý,
já tě ^Fvážně měl moc ^Dmirád, co ti ^Emivíc můžu ^Amidát,
nejsem ^Dmižádnej ide^G7ál, nech mě ^Cjít zas ^Fo dům ^Cdál.

2. A tak šel čas, a já se toulám dál,
v kolika údolích jsem takhle stál,
hledal slůvka, co jsou jak hojivej fáč,
bůhví, co jsem to zač, že přináším všem jenom pláč.

R:

Doprovod jako refrén, sbor hmmm
Rec: Já nevím, kde se to v člověku bere - ten neklid, co ho tahá
z místa na místo, co ho nenechá, aby byl sám se sebou
spokojený jako většina ostatních, aby se usadil, aby dělal
jenom to, co se má, a říkal jenom to, co se od něj čeká, já
prostě nemůžu zůstat na jednom místě, nemůžu, opravdu, fakt.

já tě ^Fvážně měl moc ^Dmirád, co ti ^Emivíc můžu ^Amidát,
nejsem ^Dmižádnej ide^G7ál, nech mě ^Cjít zas ^Fo dům ^Cdál.